Základy investování

(Ne)máme se čeho bát

Byli dva kamarádi, muži, jeden z nich byl zásadně proti jakýmkoliv investicím, byť si ani neuvědomoval, že bez investic se žít nedá a že rozhodování a investice ho provádí prakticky celým jeho životem. Druhý z přátel naopak miloval svět investic, ale nebyl ochoten přijít o všechny své peníze a všechny investice, které hodlal učinit, pečlivě zkoumal a zvažoval.

Oba muži měli našetřeno po sto tisících korunách českých. Muž, který nerad investoval, říkejme mu Marek, pečlivě své peníze střežil. Ačkoliv je k životu nutně nepotřeboval, jak to tak vypadalo, když mohly peníze klidně ležet pod jeho polštářem, nehodlal je uložit na žádný spořící účet, kde by o ně mohl přijít, ani je neměl v plánu investovat do zlata, protože se bál, že jeho cena klesne a ani je nechtěl uložit nikam jinam. Takže jeho sto tisíc korun leželo pod polštářem.

Druhý muž, jménem Evžen, vzal polovinu svých peněz a koupil si obraz od sedmiletého kluka. Obraz byl skutečně krásný a nutno dodat, že chlapec měl již svůj ateliér, kde obrazy kreslil a prodával.

Když Evžen Markovi ukázal svůj nový obraz za 50 tisíc korun, Marek byl skutečně vnitřně šťastný, že ho jeho ego k ničemu takovému nenutí, dokonce to nazval vyhazováním peněz. Nákup takového obrazu byl skutečně určitým riskem. Kdyby Evžen peníze nutně potřeboval ke svému životu, pravděpodobně by nikdy nic takového nekoupil, ale protože peníze ležely na velice špatně zúročeném účtu u jedné banky, rozhodl se svoje peníze dát do „risku“ v podobě investice do umění, konkrétně uměleckého díla.

Čas běžel dál a muži neměli čas řešit své uložené peníze, ani podnikat další investice. Brzy nastal světový obrat ve veškerém dění a přišla vysoká inflace, která začala znehodnocovat peníze. Došlo ke znehodnocení tak výraznému, že kupní síla peněz poklesla o zhruba 50 %. Tedy za původních sto tisíc korun bylo možné koupit už jenom tolik jako za 50 000 korun českých.

Panu Markovi tak pod polštářem leželo už jenom pouhých 50 000 korun, ačkoliv si nic nekoupil. Hodnota jeho peněz klesla. To byla špatná investice, řekl jeho kamarád. Z mých 50 000 korun je sice jenom 25 000 korun, ale za to obraz, který jsem si koupil má hodnotu neuvěřitelných 200 000 Kč a inflace na něj nemá vůbec žádný vliv, dodal pan Evžen a vesele si odkráčel.

Příběh ukázal, že investovat pod polštář je nevýhodné. A to ani nemusí přijít takto vysoká inflace, ani našetřené peníze nemusí nikdo ukrást, prostě stačí, když na neuložené úspory tlačí čas a postupem času z nich nic nezbude. Někdo může namítat, že kdyby v příběhu nedošlo k tak výrazné inflaci a muž s obrazem by udělal chybu a obraz by v čase nezískal žádnou hodnotu, vždy je třeba si připomenout, že výnosy, nebo zachování současné hodnoty peněz vždy vyžaduje učinění risku. Jakákoliv nečinnost peníze přinést nemůže a naopak je dokáže přivést až k samotné nule.

A právě riskování je základem investic. Pokud má někdo peníze, dokáže z nich udělat další peníze. A že „peníze dělají peníze“ se vědělo už dávno a rčení uplatňovaly již ve starých klášterech k budování svých luxusních sídel. 1

 

Strašák inflace

Inflace není pouze hrozbou dneška, ale existuje od doby, co vznikly peníze, respektive řečeno, je spojená s existencí peněz, které nejsou nijak kryty. Tedy nejsou kryty zlatem ani jiným drahým kovem a jejich hodnota souvisí pouze s uznáním v dané společnosti.

Inflací se rozumí znehodnocení peněz. Peníze jako takové však majiteli zůstávají, pokud má někdo pod polštářem 100 000 korun, ve své fyzické podobě mu tam skutečně zůstanou, ale pokud tyto peníze vezme, nebude si za ně moct koupit to, co například před dvěma lety, bude si za ně moci koupit už jenom méně než dříve.

Odborně lze inflaci charakterizovat jako roční tempo růstu cen. Inflace slouží zejména k posouzení skutečnosti, jakým tempem rostou ceny produktů nebo služeb. Na základě inflace se lidé tedy mohou dozvědět, jak se mění cenová hladina. Pokud cenová hladina roste, dochází k poklesu kupní síly peněz, naopak pokud cenová hladina klesá, roste kupní síla peněžních jednotek.

Růst nebo pokles inflace se každý měsíc a rok mění a odborní pracovníci jej pravidelně zachycují a zaznamenávají do tabulek a grafů. Pro lepší pochopení je uveden příklad z praxe.

Na konci roku 2009 byla zaznamenána inflace ve výši 1 %, na konci roku 2010 už se jednalo o 2, 3 % a například v roce 2014 se meziroční inflace rovnala 0, 1 %. Za své peníze si toho mohli nejméně koupit lidé v kterém roce? Ano, bylo to v roce 2010. Čím je vyšší míra inflace, tím více peníze ztrácejí na hodnotě.

Jak se vypočítá nová hodnota peněz při inflaci? Pokud je inflace 10 % a máme 1 000 korun českých, na začátku roku si můžeme koupit zboží v hodnotě 1 000 Kč, na konci roku, 31. 12. téhož roku si můžete koupit pouze část toho, co bylo možné si zakoupit na začátku roku. V případě tisícikoruny je možné si za toto období koupit pouze 1000/1100, což odpovídá 0, 9090 daného výrobku nebo služby. Jednoduše řečeno máme z původních 1000 korun pouhých 909 Kč. Další výpočet se odvíjí z této nové částky.

V této souvislosti je třeba rozlišovat nominální hodnotu peněz, která nemá s inflací vůbec nic společného. Pokud majitel vlastní 1 000 korun českých, nominální hodnota peněz se nezmění ani po dvaceti letech, stále se totiž bude jednat o bankovku, na které je vytištěno 1 000 Kč. Změní se však její reálná hodnota a již nebude možné si za tuto sumu koupit tolik, jako předtím.

V souvislosti s výpočty byl vytvořen vzorec, na základě kterého si může každý laik reálnou hodnotu peněz velice pohodlně vypočítat. Reální hodnota peněz se vypočítá jako podíl nominální hodnoty peněžní jednotky a 100 + (přírůstek cen v % v daném období, nakonec se výsledek vynásobí stem.

Grafická podoba:

 

Inflaci je možné hodnotit zpětně, jak bylo již předvedeno, ale zároveň je také možné ji očekávat. Jak již název napovídá, je řeč o inflačním očekávání, nebo-li expektaci, které může skutečnou inflaci „přivolat“ nebo rovnou urychlit. Pokud budou lidé inflaci očekávat, budou požadovat od svých zaměstnavatelů vyšší mzdy, což povede ke zvýšení nákladů zaměstnavatele a následnému zvýšení cen. A skutečně je tedy inflace na světě.

Je zřejmé, že inflace a čas nepříznivě působí proti našim úsporám. Z tohoto důvodu je nutné se rozhodnout, zdali peníze spotřebujeme nebo investujeme. V opačném případě bychom o ně tak jako tak přišli.

Investice vs. spotřeba

Investicí se rozumí vzdání se současné spotřeby. Podle některých odborníků by měla být v rovnováze pozornost, která je věnována přítomnosti i budoucnosti, což platí také v otázce finanční. Člověk by měl najít vyvážený poměr mezi současnou spotřebou, která se odehrává v přítomnosti a spotřebou v budoucnosti. Od toho se odvíjí také fáze nákupů. Za předměty současné spotřeby se považuje nábytek, vybavení koupelny, jídlo, pití a další výdaje. Naopak směna peněz za budoucí užitek probíhá již v hladině investic. Peníze nebyly vydány na současnou spotřebu, ale staly se investicemi do budoucnosti. A právě pojem přítomnost a budoucnost je hlavním rozdílem mezi spotřebou a investicí.

Co je investice, do čeho lze investovat

Investice představují jakékoliv uložení nebo vydání peněz, od kterého očekáváme zvýšení hodnoty peněz nebo minimálně uchování současné hodnoty. Za investici lze považovat jakoukoliv aktivitu, která k tomu směřuje, od uložení peněz na spořící účet, přes nákup drahých kovů, například i v malých hodnotách, až po investice v rámci uložení peněz do vlastního vzdělání, nákup obligací, akcií, spolu podílové vlastnictví ve zvolené firmě, nákup věcí, které máme v plánu prodat a dalších nespočet činností, které naše peníze mohou zúročit a svoji hodnotu zvýšit.

Často jsou zahrnovány také investice do vzdělání, které zvyšují lidský potenciál, mohou být uváděny také investice do zážitků nebo například moderní technologie a samozřejmě také investice do uměleckých děl. Investicí může být skutečně cokoliv, od čeho je očekáván výnos nebo minimálně uchování současné hodnoty peněz.

Vnitřní výnosové procento a jeho uplatnění

Nestačí však pouze vědět, kam a kdy investovat, je třeba si investiční proces správně naplánovat, a to včetně veškerých propočtů. Investice totiž neprobíhají náhodnou cestou, naopak by měl investor předem znát nebo alespoň mít odhad budoucího vývoje.

Vztah mezi dnešní a budoucí hodnotou je možné zachytit za pomoci vnitřního výnosového procenta. Tato hodnota se odvíjí od skutečnosti, že je známa velikost prostředků, které je nutné vynaložit dnes a také jsou známy výnosy, které z dnešní investice plynou.

Vnitřní výnosové procento se uplatňuje na dvou úrovních, a to jako očekávané a jako skutečné.Očekávané vnitřní výnosové procento je založeno na odhadech skutečné situace a naopak skutečné vnitřní výnosové procento je možné vypočítat až po ukončení celého investičního procesu.

Vnitřní výnosové procento se objevuje také pod pojmem IRR (Internal Rate of Return) a jeho hlavním přínosem je, že dokáže zhodnotit investice mezi sebou a vybrat tu nejvýnosnější. Vnitřní výnosové procento, někdy nazýváno jako ekonomické výnosové procento, bere v úvahu časovou hodnotu peněz a tím dokáže porovnat různé investiční varianty a zvolit tu nejvýhodnější. Čím vyšší je hodnota výnosového procenta, tím je investice výhodnější. Vždy je třeba rozlišovat mezi tím, zdali se jedná o dnešní hodnotu vypočtenou nebo dnešní hodnotu skutečnou.

Zároveň platí zásada, kterou znají všichni investoři, že čím je investice riskantnější a nejistější, tím je výnosnost z investice větší. Předchozí informace mohou pomoci při investičním rozhodování mezi různými typy investic, ty se dělí následujícím způsobem.

Základní dělení investic

Investice je možné rozdělit podle toho, zdali jsou finanční nebo reálné. Mezi reálné investice se řadí investice, které jsou přímo spojeny s podnikáním ve výrobě nebo službách, dále investice, které se vážou k nemovitostem a za reálné investice jsou považovány také investice spojené s drahými kovy, sbírkami nebo uměleckými předměty.

Reálné investice

Tento typ investic se vždy váže k nějakému konkrétnímu předmětu jako je umělecké dílo, sbírka, dům, byt či pole nebo k souvisí s podnikatelskou činností.

Investice finanční

Naopak finanční investice se k žádnému předmětu ani podnikatelské činnosti nevážou. V mnoha případech jsou spojovány pouze s transakcemi mezi lidmi, přičemž se obvykle jedná o peněžní transakce. Tento majetek tak přechází například z jednoho člověka na druhého a tyto vlastnické přechody zaznamenává daný dokument.

Tento finanční majetek je obvykle označen jako listina, či papír a může jej vlastnit fyzická osoba, tedy jednotlivec nebo právnická osoba, tedy firma, společnost a další instituce.

Listina majiteli zaručuje určitá práva. Tyto podmínky stanoví vydavatel listiny. Může se jednat o právo, které souvisí s navrácením majetku nebo peněz zpět, dále se může jednat o zaručenou peněžní odměnu za poskytnutí majetku či peněz, a to ve formě úroku či prémií. Vydavatel může zaručit také právo podílení se na zisku nebo právo se podílet jako vlastník na vymezeném rozsahu na majetku druhé osoby či mít rozhodující pravomoc, plnou či omezenou.

Ve skutečnosti jsou však tato práva spojena s výnosem, na který má majitel nárok. Takovým výnosem se rozumí úroky, dividendy, splátky a další odměny. Všechny popsané vlastnosti lze spojit s názvem „cenné papíry“. Lze je chápat jako finanční investici, při které poskytne jedna strana kousek svého majetku a za takové jednání obdrží od strany druhé cenné papíry. Lze je chápat jako důkaz uskutečněné transakce. Jedna strana tím stvrzuje, že je si vědoma obdržených financí a druhá strana vlastní cenný papír na důkaz existence určitých práv.

Finanční investice mají podobu cenných papírů, peněžních vkladů, depozitních certifikátů, dluhopisů, pojistek a rent, odvozených cenných papírů. Nejčastěji však finanční investice probíhají formou investic do cenných papírů.

Cenné papíry mají tu vlastnost, že jsou obchodovatelné. Tím se rozumí, že při prodeji cenného papíru přecházejí veškerá práva na jejich nového majitele. Z pohledu obchodovatelnosti se rozlišuje, jak byl cenný papír vystaven, jestli „na majitele“, „na jméno“ nebo „na řad“.

Cenný papír na majitele

Tento typ cenných papírů je obchodovatelný zcela volně, nikde není uvedeno jméno vlastníka předchozího ani současného, vydávající neví, kdo cenný papír aktuálně vlastní a veškerá práva má vždy aktuální majitel a tím je ten, kdo dokument předkládá.

Cenný papír na jméno

Dokument obsahuje jméno majitele, a to je přepisováno při každé změně majitele. Vydávající orgán, zvaný jako emitent, musí o této skutečnosti, ve většině případů vědět, v některých případech musí být k přepisu vydán dokonce souhlas emitenta.

Cenný papír na řad

Tento cenný papír obsahuje jméno současného majitele, ale není zde vyžadován souhlas toho, kdo papír vydal a přepis jména se zaznamenává na rub dokumentu za pomoci takzvaného rubopisu.

Nominální a tržní hodnota cenných papírů

Každý cenný papír má určitou hodnotu, a to nominální nebo reálnou. Stejně tak jako u peněz je nominální hodnota ta, která značí pouze jejich hodnotu a je uvedená na penězích, u cenných papírů je nominální hodnota vyznačena na cenném papíru a jedná se o hodnotu, na kterou je cenný papír vystaven.

Oproti tomu stojí cena neboli tržní hodnota cenného papíru, se kterou se skutečně obchoduje. Vztah mezi těmito dvěma veličinami udává kurz cenného papíru. Může být uváděn přímo v tržní částce nebo v procentech. Procenta obvykle udávají rozdíl mezi současnou hodnotou a hodnotou předchozího období.

Jak funguje a co to je trh cenných papírů

Cenné papíry však nestačí pouze vlastnit, je důležité s nimi umět zejména obchodovat. Bohužel jsou takové cenné papíry téměř neobchodovatelné na trhu výrobků a služeb nebo na trhu práce. Naopak jsou využitelné na kapitálovém trhu, který zahrnuje také trh cenných papírů nebo peněžní trh. Rozdíl trhu cenných papírů a peněžního trhu spočívá zejména v časovém období.

Trh cenných papírů vyžaduje investice dlouhodobého charakteru, mohou se sem řadit operace s akciemi nebo obligacemi. Naopak kratší dobu životnosti lze očekávat na trhu peněžním a obchoduje se zde s depozitními certifikáty, pokladničními poukázkami či se zde uplatňují směnky a další krátkodobé cenné papíry.

Trh cenných papírů si mohou lidé představit jako prostor, kde jsou firmy, které vyžadují finanční prostředky, aby mohly provozovat jejich činnost, dále jsou tu investoři, kteří mají peníze, ale za jejich „zapůjčení“ očekávají určité výnosy, a právě proto hrají velkou roli peníze a cenné papíry.

Konkrétně funguje trh cenných papírů tak, že firma spustí podnět o potřebě finančních prostředků a emituje cenné papíry, které investor zakoupí a tím firma na čas získá potřebné finanční prostředky. Investor dále předává cenné papíry dalšímu investorovi, výměnou za peníze a takhle to funguje pořád dál.

Je zapotřebí rozlišit primární trh, na kterém probíhají výměny peněz za cenné papíry mezi prvním majitelem a samotným emitentem. Na sekundárním trhu se odehrávají všechny ostatní transakce.

Základní typy finančních investic

Peněžní vklady

Za investici lze považovat i uložení peněz na účet, na vkladní knížku či sporožirový, devizový nebo spořící účet. Jedná se o peněžní vklady, které nabízejí různé bankovní i nebankovní instituce a peníze zde uloženy jsou velice málo rizikové, vysoce likvidní a tím pádem málo výnosné. Malé riziko je vždy spojováno s nízkou výnosností investice. Likvidita udává, jak rychle je investice převoditelná na peníze.

Dluhopisy

Někdy nazývané též jako obligace, značí závazek emitenta vyplatit majiteli obligace pravidelně ve stanovených termínech předem sjednanou částku, tedy odměnu, a nakonec vrátit celou vloženou finanční hodnotu peněz. Odměnou může být úrok, výhra nebo prémie. Obligace a dluhopis se liší dobou splatnosti. Zakoupením obligace poskytuje věřitel v podstatě dlouhodobý úvěr.

Dluhopisy, které vydává stát, se nazývají pokladniční poukázky nebo státní pokladniční poukázky. Tyto pokladniční poukázky je možné zakoupit prostřednictvím bank, například Česká národní banka zveřejňuje seznam emitovaných pokladničních poukázek a poukázek ČNB. Státní pokladniční poukázka se vyznačuje krátkodobou splatností. Je možné je však zakoupit také prostřednictvím aukcí. Krátkou dobou se rozumí délka v době tří, šesti nebo devíti měsíců a lze tedy očekávat nižší úrok.

Naproti tomu obligace má delší dobu splatnosti, vydává je podnik, stát nebo obce. Podle toho se rozlišují podnikové obligace, státní obligace a komunální obligace. Většina obligací neopravňuje jejich majitele se podílet na rozhodování, zisku ani majetku instituce, která obligaci emitovala. Existují také zaměstnanecké obligace, která se vážou k obligacím podnikovým. Zaměstnanci se tak stávají investory.

Do skupiny obligací lze zařadit také hypotéční zástavní list a dlužníkem je banka či jiná instituce, která obligaci vydala. K zástavě se využívají nemovitosti a obligace jsou využívány zejména ve stavebnictví.

Depozitní certifikáty

Investovat krátké peníze je možné za pomoci těchto vkladových jistin, kdy peněžní instituce za pomoci cenného papíru stvrzuje, že investor složil určitou peněžní částku na určenou dobu a za určitý úrok. Tento dokument je na burze cenných papírů dále obchodovatelný a lze říci, že se jedná o určitou půjčku.

Akcie

Jedná se o cenné papíry, které přenášejí na akcionáře práva, jenž mu dovolují se podílet určitým způsobem na řízení společnosti, od které akcie získal. V tomto pojetí má akcionář každoročně nárok na takzvanou dividendu neboli část ročního zisku. Výše dividend se liší podle úspěšnosti firmy v daném roce a dále podle rozhodnutí valné hromady. Hlasování na valné hromadě se též odvíjí od práv jednotlivých akcionářů. Jejich práva se odvíjejí od velikosti a počtu akcií.

Směnka

Za směnku je označován krátkodobý cenný papír, který je obchodovatelný na burze. Jedná se o úvěrový závazek, na základě kterého může akcionář požadovat výplatu peněz a to ve stanovené výši ke stanovenému datu.

Finanční spoluúčast

Tento typ investic lze využít například u zaměstnanců firmy nebo mezi majitelem firmy a tichým společníkem. Jedná se o finanční podporu za pomoci majetkového vkladu na podnikatelskou činnost jiného subjektu. Tím má investor právo se podílet na zisku, ale i ztrátě, zejména podle toho, jak je stanoveno ve smlouvě. Kromě tichého společníka je finanční spoluúčast možné využít u obchodních společností, kde je veškeré jednání obou stran chráněno příslušným zákonem.

Odvozené cenné papíry

Deriváty jsou vnímány jako odvozené cenné papíry proto, že jsou předmětem transakce, jenž jsou předmětem jiné transakce. Může se jednat o různé smlouvy, které se vážou k budoucím smlouvám, které prozatím neproběhly. Některé cenné papíry mohou být převoditelné, obchodovat je s nimi pak možné zejména na speciálních cenných trzích.

Zatímco jedna část těchto odvozených cenných papírů se věnuje budoucím transakcím s cennými papíry, kam spadá obchodování s různým zbožím, včetně zlata a stříbra, existují také cenné papíry, které vycházejí ze smluv o budoucích obchodech a patří sem například opce nebo termínované kontrakty.

Opce

Opcí se rozumí kontrakt, který vzniká mezi prodejcem opce a kupujícím. Kupující má právo na základě opce koupit od prodejce majetek, který je stanoven ve smlouvě, a to za stanovenou cenu a kdykoliv během trvání smlouvy. Majetkem se myslí předem stanovená aktiva, popřípadě další předměty prodeje. Je zde pouze malé riziko pro držitele opce, který se může sám rozhodnout, zdali využije právo na odkup. V případě níže uvedených termínovaných kontraktů není možné učinit znovu rozhodnutí.

Opční poukázky

Opční poukázky mohou být součástí obligací a držiteli dává všechna práva, a navíc má držitel právo ve stanovenou dobu koupit za stanovený kurz stanovené množství akcií. Tím jsou pro investory velice výhodné a přitažlivé, a to zejména svojí výhodnou cenou. Opční poukázky se vyznačují dlouhou uplatnitelnou lhůtou.

Termínové kontrakty

Tato smlouva může pramenit od prodávajícího nebo kupujícího, který přijímá závazek koupit nebo prodat v předem stanoveném termínu určité, též předem stanovené, množství daných předmětů. Ve většině případů se jedná o prodej cenných papírů. Takové obchodování se vyznačuje jako velice výhodné zejména proto, že je možné i s malým kapitálem dosáhnout na velké výnosy.

Při každém investování je třeba zohlednit investiční trojúhelník, který mapuje výnos, likviditu a riziko. Všeobecně známé pravidlo říká, že pokud je vysoký výnos, je i vysoké riziko a pokud je nízké riziko, lze očekávat nízký výnos. Každý investor však ví, že ideální investice neexistuje a vždy je potřeba podstoupit vysoké riziko nebo se smířit s nízkým ziskem. Zatímco někteří lidé investují proto, že chtějí získat více finančních prostředků, další skupina lidí investuje zejména proto, že nechtějí o své peníze přijít působením inflace. Jak ukázal první příběh, není možné setrvávat v jedné pozici a je třeba se o své finance zajímat a starat, jinak o těžko našetřené peníze díky inflaci mohou lidé velice snadno přijít.

 

 

1 RIEGEL, Karel. Ekonomická psychologie. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007, s. 168